Daňový rezident a nerezident

Řadíte se mezi daňové rezidenty či máte v jiné zemi jakýsi daňový domicil? V každém případě je pro vás správné rozdělení plátce daně, velmi zásadní. Díky tomu totiž snadno určíte, jaké příjmy a především také za jakých okolností, budete nuceni v Česku, ale také v zahraničí, zdaňovat své příjmy. Rozdíl mezi daňovým rezidentem a nerezidentem zasahuje do mnoha ekonomických oblastí a je podstatný nejen pro samotné zaměstnavatele.

Plátce, jenž v České republice žije trvale, je takzvaným daňovým rezidentem. Zákonná definice tak zní tak, že každý poplatník musí mít své trvalé bydliště, které je rozhodující pro daňové účely, v místě, na kterém se trvale zdržuje. V žádném případě se ovšem nemusí jednat o dům či jakýkoliv byt, jehož jste právoplatným majitelem. Bydlet na trvalé adrese můžete také v pronájmu.

V případě, kdy ovšem poplatník bydlí ve dvou zemích současně, je rozhodující pro určení daňového rezidentství zejména to, jak dlouhou dobu pobývá v České republice. V konkrétním případě to musí být rozhodně nadpoloviční většina daných dnů. To znamená, že se musí jednat minimálně o 183 dní v daném kalendářním roce. Tato pravidla se vztahují zejména na fyzické osoby. Pokud se jedná o firmu, je rozhodující, zda má společnost v určené zemi své sídlo či v ní působí její vedení.

Dvoustranné vztahy ČR s jinými státy

Někdo možná neví, že má Česká republika podepsanou takzvanou smlouvu o zamezení takzvaného dvojího zdanění, které se uvádí pod zkratkou SZDZ. Rozdíly v jednotlivých zemích jsou pro určování takzvaného daňové rezidentství či nerezidenství, minimální, a to oproti jiným státům. Nicméně i v tomto případě jsou rozhodujícími kritérii pro určení daňového rezidentství, příslušné smlouvy jednotlivých zemí.

Vztahy se státy, se kterými má ČR SZDZ. Jaká jsou kritéria pro zmíněnou daňovou rezidenci:

· Středisko takzvaných životních zájmů. Rozhodující v tomto případě je, zda má dotyčný úzké osobní či hospodářské vztahy.

· Obvyklé zdržování se

· Stálý byt, u kterého je jedno, zda se jedná o osobní vlastnictví či pronájem. Podstatný je v tomto případě úmysl zdržovat se trvale na dané adrese.

· Státní občanství

· Vzájemná dohoda mezi danými smluvními státy

Jaká jsou práva a povinnosti daňového rezidenta?

Všeobecně platí, že jako český rezident, máte takzvanou daňovou povinnost, která je neomezená. V překladu to znamená, že musíte doma ve svém daňovém přiznání uvést a také zdanit své příjmy, a to jak ty tuzemské, tak také ty celosvětové. Ve státě, ve kterém poplatník ovšem nebydlí, nýbrž pouze pracuje, zdaní pouze a jen to, co si vydělal na daném místě.

Především v příhraničních oblastech je velmi běžné, že Češi jezdí za o poznání lépe placenou prací právě do Německa anebo do Rakouska. Otázkou tedy zůstává, kde skutečně budou odvádět své daně z příjmu. Vesměs ten, jenž žije v České republice a dojíždí pravidelně do Bavorka či do jiné země za prací, bude každoročně u těchto západních sousedů své výdělky danit každoročně. V České republice poté budou danit své příjmy, a to nejen ty, ke kterým přišly za hranicemi, nýbrž i ty, které se řadí k takzvaným výdělkům, a to za pronájem, za příležitostné práce či jiné, a to v tuzemsku.

Jelikož člověk práci v cizině odvede pouze a jen jednu, proč by tedy měl platit daně dvakrát? Právě z tohoto důvodu se na základě smluv zabraňuje takzvanému dvojímu zdanění. Česká republika má skutečně s celou řadou evropských zemí uzavřenou smlouvu o zamezení dvojího zdanění.

Jak zamezit takzvanému dvojímu zdanění?

Smlouvy SZDZ brání zejména tomu, aby se daně odváděli vícekrát. To znamená v zemi, ve které se peníze vydělají a poté v zemi, kde máte takzvaný daňový domicil. Každá významná bilaterální smlouva je ovšem jiná a každá má své jiné metody, které dvojímu zdanění zamezují.

Existují ovšem také dohody, které určují, že dané příjmy se budou danit pouze v jednom jediném státě a ve druhém se za žádných okolností odvádět nebudou. V případě každé konkrétní země je ovšem vhodné se poradit s expertem na daně, který si pečlivě přečte text dané dohody, kterou Česká republika vydala v závislosti na jiné zemi.

Mezi nejčastější metody, které vylučují dvojí zdanění, patří zejména:

· Metoda takzvané vynětí příjmu s výhradou jakési progrese

· Metoda takzvaného prostého zápočtu daně, která se řadí mezi novější metody.

Metoda prostého zápočtu daně

Tato metoda je víceméně nová. Je porovnávána se starší metodou, která se nazývá, vynětí příjmu a která se objevuje zejména u smluv, které se uzavírali ještě v dobách dávno minulých, tedy za Československa. To znamená před zhruba třiceti lety.

Proto je za efektivnější a jednodušší metodu považována metoda takzvaného prostého zápočtu, která spočívá v tom, že se porovnává takzvaná daň z příjmu, kterou klient zaplatí v zahraničí a daň, kterou poplatník odvede na území ČR. Pokud daň zaplatíte v zemi, kde si takříkajíc vyděláváte na chleba, bude daň nižší a rozdíl bude zapotřebí doplatit v České republice. Pokud je ovšem vyšší, žádnou dávku českému státu nebudete muset odvádět.

Pokud se jedná o takzvané vynětí příjmů s výhradou takzvané progrese, je situace o poznání složitější. Příjmy, které vám poplynou ze zahraničí, se nebudou do základu vaší daně zahrnovat. Pro výpočet vaší daně se použije takzvaná sazba daně z konkrétního daňového pásma, která bude odpovídat souhrnu všech příjmů, a to z celého světa. Tato zmíněné metoda je ovšem oproti té první odlišná v tom, že ji lze využít zejména v situaci, kdy bude stát uplatňovat takzvaný progresivní způsob zdanění.

V České republice ovšem progresivní způsob zdanění skutečně neexistuje, a to až na výjimky, kdy se jedná o takzvanou solidární daň. Tudíž se postupuje naprosto stejně, jako u klasického zápočtu.

Velmi špatné zprávy ovšem máme pro ty, kteří pracují v zemích, kde není uzavřena a Českou republikou takzvaná SZDZ. Příjmy, kterých tak lidé dosáhnou v jiném státě, se zdaní podle místních pravidel tak, jak mají. Poté je celá daň znovu zaplacena, a to v České republice. Jedinou útěchou tak zůstává, že těmto plátcům se v českém daňovém přiznání sníží základ daně o daň, kterou již odvedli v zahraničí.

Co daňoví nerezidenti?

Daňoví nerezidenti do české kasy odvádějí pouze daně z toho, co na území České republiky skutečně vydělají. Tyto příjmy jsou vymezeny v zákoně č. 22 o daních z příjmů. Pokud jste rezidentem státu, se kterým má Česká republika uzavřenou SZDZ, je skutečně možné že dané příjmy budete danit o poznání nižší sazbou daně, což záleží na konkrétním znění dané smlouvy.

Určení rezidenství pro uplatnění slev na dani

Daňové rezidentství a nerezidentství je nutné znát také u svých zaměstnanců, u kterých je jejich daňové postavení rovněž rozhodující. Každý zaměstnavatel totiž musí znát daňové postavení každého ze svých podřízených. To znamená, že musí určit, zda se skutečně jedná o daňového nerezidenta či rezidenta. Valná většina zaměstnanců má své trvalé bydliště na území ČR, tudíž o jejich právoplatném rezidentství není skutečně žádný pochyb. V případě, kdy rezidenství není jednoznačné, je nutné ho správně určit, jelikož na něm závisí uplatnění slev na dani, které se měsíčně promítají do daní zaměstnance a které přímo souvisí s žádostí o roční zúčtování daně.

Kdo je daňový rezident

Daňovým rezidentem České republiky je samozřejmě poplatník, který má trvalé bydliště na území ČR, si se na něm zdržuje více jak 183 dnů v roce. Do těchto dní se započítává každý započatý den pobytu.

Jak postupovat u zaměstnaného daňového nerezidenta?

V případě, kdy přijímáte nového zaměstnance, budete muset ze všeho nejdříve posoudit, jak je na tom jeho rezidentství. Pokud má zaměstnanec na našem území stálý byt, jedná se o daňového rezidenta. Pokud nikoliv, je vhodné nahlédnout do smlouvy, která se řídí mezinárodním zdaněním s konkrétním státem.

Toto zjištění je podstatné pro zdanění příjmů konkrétního daňového nerezidenta, které v podstatě podléhá zdanění v České republice, to ale pouze zdanění příjmů, které plynou z příjmů z České republiky. Nezapočítává se sem tedy mzda za práci, kterou zaměstnanec vykonává například v zahraničí pro jiného zaměstnavatele.

Zaměstnavatel při zdanění příjmu nerezidenta, který pobývá na území ČR, bude zohledňovat pouze zálohu na slevu na dani na poplatníka, na kterou má každý nárok a slevu také na vlastní studium, v případě, kdy je poplatník také studentem. Pokud zaměstnanec studuje v zahraničí je rozhodně zapotřebí doložit rozhodnutí příslušného ministerstva školství a také mládeže a tělovýchovy o tom, že je studium postavené na úrovni studia v České republice.

Poplatník rovněž může požádat o roční zúčtování daní, ale konkrétně větší množství slev, mu zaměstnavatel rozhodně v žádném případě přiznat nemůže. Pokud je navíc jeho rezidentství více než sporné, je zapotřebí dožadovat od něj uplatnění daňového zvýhodnění. Rovněž může zaměstnavatel požádat o takzvané potvrzení od finančního úřadu o daňovém rezidenství, které plyne na území ČR. To znamená v překladu, takzvaný daňový domicil.

Daňové přiznání u nerezidenta

Nerezidenti si další slevy na dani a nezdanitelné části základu daně, mohou uplatnit pouze ve svém daňovém přiznání. V tomto ohledu je ale situace o poznání složitější. Snížit si základ daně o takzvané nezdanitelné části základu daně a poté si uplatnit slevy na dani a jiné daňové zvýhodnění může pouze a jen ten poplatník, který je rezidentem některého ze členských států Evropské unie anebo také Evropského hospodářského prostoru.

Rovněž v případě, kdy je úhrn veškerých příjmů a také zdrojů plynoucích z území ČR, zhruba 90 % všech příjmů. Výši příjmů z různých zdrojů v zahraničí v dřívějších dobách prokazoval poplatník také takzvaným potvrzením zahraničního správce daně, a to na k tomu určeném speciálním tiskopisu, který vydá ministerstvo financí. Forma tohoto tiskopisu je ovšem volná.

Daňové zvýhodnění, které se posuzuje dle zákonů ČR

V tomto případě se jedná zejména o podmínky, které souvisejí s naším zákonem o daních z příjmu. Při samotném výkonu činnosti v zahraničí, které provádí daňový rezident ČR, pak záleží zejména na podmínkách, které stanoví samotný stát. Ovšem i přesto dobrou zprávou skutečně zůstává, že zákon nezakazuje zohledňování daňových výhod při výkonu jiné práce v jiném členském státě.

Tohoto lze využít například tehdy, pokud jeden z rodičů například pracuje v sousedním státě a v tomto státě také uplatňuje takzvané zvýhodnění na své děti. Tedy toto zvýhodnění uplatňuje u zaměstnavatele, který pobývá v zahraničí, a tudíž ho nelze uplatnit v ČR.

V praxi tedy platí, že jeden z rodičů, například matka, který společně hospodaří ve stejné domácnosti, bude uplatňovat daňové zvýhodnění na dítě podle zákonů, které mají platnost na území ČR a druhý z rodičů, v tomto případě otec, bude uplatňovat na toto dítě daňové zvýhodnění v zahraničí, tedy v zahraniční společnosti, ve které pracuje právě on, otec dětí, na které manželka uplatňuje slevu v ČR.