Devizový příslib

Problém se svobodným cestováním do zahraničí se týká období komunistické vlády mezi lety 1948 až 1989. Bez větších problémů a složité byrokracie se tehdy cestovalo pouze do východního Německa, Polska, Maďarska, Rumunska a Bulharska. Speciální povolení bylo potřeba při cestě do Sovětského svazu a Jugoslávie.

Dostat se na západ se podařilo pouze omezenému množství lidí s oficiální cestovní kanceláří nebo na tzv. devizový příslib. Ten se podařilo získat tak 4 % žadatelům. Co si budeme povídat, většina lidí se o něco takového raději ani nepokusila. Spousta dalších lidí vyplňovala žádost rok co rok už jenom pro zábavu, a když se jim to nakonec podařilo, byli velmi překvapení.

Navíc peněz, které takto socialistický cestující získal, nebylo nikdy dostatečné množství. Sehnat další peníze neoficiálně bylo velmi těžko, a tak se šetřilo, kde to šlo. Turisté cestující na devizový příslib nechodili do restaurací, do hospod, bydleli v levných hotelích apod.

Dnešní cestovatelé si už těžko představí, co to znamenalo získat devizový příslib. Dnes si prostě dle libosti vymění peníze už ve směnárnách doma v Česku nebo na místě v cílové destinaci. Někdy ani směna není nutná, stačí mít platební kartu a platit bezhotovostně nebo si prostě vybrat cizí měnu z bankomatu kdekoliv na světě. Takto jednoduché to ale nebylo vždy.

Devizový příslib znamenal v podstatě to, že vám stát prodal zahraniční valuty. Jednalo se o písemné povolení čerpat devizové prostředky zahraničních měn potřebné pro cestu do zemí, které nepatřily do skupiny socialistických států. Jednoduše řečeno šlo o jedinou možnost, jak si vyměnit československé koruny za cizí měnu. Výměnu peněz povolovala Státní banka československá.

O devizový příslib mohl žádat kdokoliv. Ve skutečnosti to ale nebyla tak docela pravda. Nespolehlivé osoby jej neměly šanci získat. A “nespolehlivý” mohl být v době komunistické nadvlády v podstatě kdokoliv. Největší šanci měli ti, kdo měli známé ve vedení pobočky SBČS, na oddělení pasů a víz nebo na příslušném ONV či stranickém sekretariátě.

Devizový příslib byl udělovaný každý rok vždy do konce března. Čekací doba ale bývala dlouhá od jednoho roku až po několik let. Prvním krokem bylo vyplnění žádosti o devizový příslib Státní bance československé. S žádostí ale musel souhlasit zaměstnavatel, případně škola. V případě vysoké školy bylo nutné získat razítko od vedoucího kruhu, katedry i děkana. Souhlasit musela i veřejná bezpečnost. Žádost se podávala vždy v lednu a únoru a banka se poté rozhodla, komu žádost schválí.

Mít radost od státní banky však nebylo rozhodující. Potřeba bylo ještě vízum (s výjimkou Jugoslávie) a výjezdní doložka. Se schválenou žádostí musel žadatele jít na veřejnou bezpečnost a vyplnit tzv. výjezdní doložku. Nešlo o žádnou formalitu ale těžké kádrování. Kladný posudek od výboru komunistické strany získalo minimum žadatelů.

Poslední slovo mělo oddělení pro zvláštní úkoly na pracovišti (tzv. podnikový fízl). Stačilo podezření z úmyslu emigrovat a žádost byla zamítnuta. Pokud bylo vše v pořádku, získal žadatel výjezdní doložku k pasu a mohl vycestovat do “kapitalistické” ciziny.

Na západ s cestovní kanceláří

Možnost podívat se na západ nabízely cestovní kanceláře. Těch “oficiálních” ale moc na výběr nebylo, a ne každý si mohl koupit zájezd. Buď měl problémy s úřady, byl “nespolehlivý či nedůvěryhodný” nebo na to neměl peníze. Většinou s cestovním kanceláří cestovali stejní lidé, kteří měli peníze a neměli problémy s režimem.