Fiskální politika

Ať už to víme nebo ne, fiskální politika ovlivňuje životy nás všech a zejména pak státních zaměstnanců a důchodců. Jde totiž o politiky vládních výdajů a dvě zmiňované skupiny spolu tvoří naprostou většinu ze všech výdajů na fiskální politiku.


V tomto článku si uvedeme, co je to fiskální politika, jaké jsou její cíle, rozsah i omezení. Vysvětlíme vám, jak funguje expanzivní i restriktivní politika a jaké jsou nástroje fiskální politiky. Čtěte dále! 

Co to je fiskální politika 

Název pochází z latinského slova fiscus, které znamenalo košík, později státní pokladna. Fiskální politika (nebo také někdy označována jako rozpočtová politika) je část hospodářské politiky státu, která se snaží ovlivnit vývoj ekonomiky skrze změny výše a struktury veřejných výdajů i daní. Monetární politika naproti tomu pečuje o stabilitu měny a je nástrojem aktivního zasahování státu do hospodářství.

Cíle fiskální politiky 

Hlavním cílem je udržovat dlouhodobý ekonomický růst a vysokou zaměstnanost. S tím související cíle jsou také stabilní a nízká míra inflace, vysoké objemy investic, přiměřený populační růst a utlumení výkyvů hospodářského cyklu. 

Teorie Johna Maynarda Keynese 

Tento významný britský ekonom uvedl teorii, která vysvětlovala souvislosti mezi HDP, zaměstnaností, agregátní poptávkou, inflací a dalšími makroekonomickými veličinami. Navíc ale poskytovala i návod, jak je zejména skrze fiskální politiku ovlivňovat. Jeho teorie se jevily jako úspěšné v boji proti cyklickým hospodářským krizím, avšak od 60. let 20. století se setkávaly s kritikou monetaristů, kteří jako důsledek vládních výdajů viděli rostoucí inflaci. Cílem monetaristů je však hlavně stabilita měny. 

Kam sahá fiskální politika 

Kdysi fiskální politika sloužila pro zabezpečení blaha panovníka a jeho dvora. Později se z něj ale financovaly i veřejně prospěšné stavby (např. silnice, průplavy, železnice, školy) a také veřejné statky (jako jsou policie, zdravotnictví, školství atd.). 


Ruku v ruce s tím, jak se rozrůstá funkce státu, v souvislosti s modernizací od 18. století, roste i podíl výdajů státu a zdanění na celkovém hospodářství. Tak to šlo až do 20. století, od kdy už má stát tak významný podíl na trhu, že může aktivně ovlivňovat chod celého hospodářství. 

    Veřejná správa může ve své fiskální politice ovlivnit:
    • Přerozdělování příjmů
    • Agregátní (souhrnnou) poptávku
    • Intenzitu ekonomické aktivity
    • Výši nezaměstnanosti
    • Způsoby využívání zdrojů (např. energetická a ekologická daň)

      Typy fiskální politiky

      V závislosti na tom, zda je potenciální produkt ekonomiky vyšší nebo nižší než současný, může vláda uplatnit expanzivní nebo restriktivní politiku.

      1. Expanzivní politika

      Podstatou expanzivní politiky je podpora agregátní poptávky. Toho lez dosáhnout např. snížením daňových sazeb, snížením daní, zvýšením transferů obyvatelstvu, zvýšení výdajů na vládní zakázky, zvýšení výdajů na veřejné práce a programy atd.
      Krátkodobě toto povede ke zvýšení nákupů, což znamená zvýšení hrubého domácího produktu, růstu zaměstnanosti, ale mnohdy i zároveň k růstu cenové hladiny.

      Dle liberálních ekonomů, kteří nejsou zcela nakloněni zvyšování vládních výdajů, povede expanzivní politika z dlouhodobého hlediska jen ke zvyšování cenové úrovně, nikoliv zaměstnanosti a HDP.

      2. Restriktivní politika

      Restriktivní politika má za cíl „přibrzdit“ rozehřátou ekonomiku omezením agregátní poptávky. Toho může vláda docílit zvýšením indukovaných daní (daň z příjmu apod.), snížením transferů obyvatelstvu, snížením výdajů na státní zakázky, snížení výdajů na veřejné práce a programy atd.

      • Za krátkodobý efekt restriktivní politiky se považuje snížení cenové hladiny, produktu ekonomiky (HDP) i zaměstnanosti (tedy zvýšení nezaměstnanosti).
      • Dlouhodobý efekt takové politiky je patrně zvýšení soukromých investic, snížení cenové hladiny a úrokové míry, nedochází ke změně reálného produktu ani zaměstnanosti.

      Nástroje fiskální politiky

      Existuje vícero nástrojů, které se dělí podle toho, zda jsou aplikovány a působí automaticky nebo zda je k jejich použití potřeba souhlas a jsou jednorázové.

      Vestavěné stabilizátory fiskální politiky

      Tyto nástroje působí od okamžiku svého zavedení automaticky.

      Patří sen zejména tyto 4:
      • Progresivní zdanění příjmů
      • Pojištění v nezaměstnanosti a sociální transfery
      • Subvence do zemědělského sektoru
      • Výkup přebytků zemědělských produktů

      Diskreditační opatření (záměrná)

      • Tyto nástroje fiskální politiky působí jednorázově, nikoliv samy od sebe. Jsou to zejména:
      • Veřejné práce
      • Výdajové programy
      • Programy vytváření nových pracovních míst (financovaných vládou)
      • Změna daňové sazby fyzických a právnických osob
      • Změna odpisů (rychlosti amortizace)
      • Konkrétní výše transferových výdajů a sociálních dávek
      • Změny výše výdajů na státní správu a další veřejné instituce

      Jaká omezení fiskální politiky existují?

      A v čem jsou tedy omezení fiskální politiky? Důsledná monetaristická politika by měla omezovat daně i státní výdaje, avšak ve skutečnosti se jí to až tolik nedaří. Působí řada tlaků na rozšiřování působnosti státu, kterým se moderní demokraté dokáží jen stěží vyhnout. Je jasné, že objem veřejně financovaných institucí narůstá (jsou to zejména sociální, zdravotní a vzdělávací služby).

      Např. z důvodu prodlužování délky průměrného života a zdokonalování zdravotních technik přibývá státu tzv. mandatorních výdajů, tedy takových, které jsou zákonem předepsané. To je problém pro fiskální politiku, neboť vládě zůstává podstatně menší částka pro provádění aktivní hospodářské politiky.

      Velký problém pro efektivní využití vládních výdajů je časové zpoždění. Je patrné, že výdaje nejsou využity ve stejný moment, mnohdy ani rok, kdy jsou vydány. Pokud by působily o několik let později, může se již ekonomický cyklus otočit a vláda by tak podpořila fázi růstu, což by naopak působilo ještě více procyklicky, tedy že by vláda ještě více destabilizovala svou ekonomiku.

      Další problém je tzv. vytěsňovací efekt. Ten řečeno velmi jednoduše znamená, že část zvýšených vládních výdajů vytlačí soukromé investice. Tedy produkt se zvýší méně, než do něj napumpuje vláda. Prostě investice nerealizují soukromé subjekty, ale stát. Množství investic zůstane ve výsledku stejné.

      Vládní dluh

      Úskalí fiskální politiky je také v deficitu rozpočtu. Jelikož vláda by měla zvyšovat výdaje v době recese a naopak snižovat v době ekonomického růstu. Hlavním příjmem do rozpočtu jsou daně. Takový příjem je vyšší, když ekonomika roste nebo je blízko svého vrcholu. Naopak v době krize, kdy je potřeba nejvíce peněz, jsou výběry z daní nejmenší a státu chybí spousta peněz.
      Ani stát nemůže jen tak někde vzít pár milionů. Chybějící peníze si musí vláda půjčit. Nákladem takového rozdělování zdrojů je úrok a nemalé administrativní poplatky s tím spojené.

      Podle zdrojů se dluh dělí na:
      • Vnitřní - dluh vlády vůči občanům a firmám své země. To je pro vládu v podstatě bezpečnější způsob, neboť neohrožuje diplomatické vztahy s ostatními zeměmi.
      • Vnější - země dluží cizincům, zejména cizím státům.
      Existují ale i jiné způsoby krytí deficitu rozpočtu, např. monetizace, tedy rozprodávání státního majetku. To je očividně velmi neefektivní a krátkozraké, avšak některými politiky využívané.

      Politický vs. ekonomický cyklus

      Z výše uvedeného je patrné, že pokud by vláda ignorovala ekonomický cyklus, mohla by svým jednáním naopak celou situaci ještě výrazně zhoršit.

      Myslíte si, že by to žádný rozumný politik nemohl udělat? Chyba! Ti taková fakta záměrně ignorují, neboť zvedají výdaje před obdobím voleb, nikoliv podle toho, jak by to vyžadoval hospodářský cyklus. Někdy jim to vyjde ve správnou chvíli, většinou ale ne.