Indemnita a imunita prezidenta ČR, poslanců, senátorů a soudců

Indemnitou, která se někdy označuje též jako materiální imunita, se rozumí neodpovědnost třeba poslance či senátora za hlasování a určité projevy učiněné v Poslanecké sněmovně (Senátu) a v jejich orgánech. Aspekt materiální imunity spočívá ve skutečnosti, že na rozdíl od klasické imunity, která vyjímá účastníka z postihu ve smyslu procesním, v případě indemnity nedojde ani k hmotněprávnímu základu případného postihu.

Toto právo je zakotveno ve článku 27 odstavec 1 a 2 Ústavy České republiky. Senátory či poslance za takovéto projevy nelze trestně stíhat. To však nevylučuje možnost zahájení disciplinárního řízení ze strany příslušné komory, kde případné disciplinární řízení provádí mandátový a imunitní výbor.

Tento pojem označuje volené i jmenované představitele státu a nejvyšší úředníky, pokud jsou jejich funkce výslovně uvedeny v Ústavě České republiky.

Konkrétně se dělí takto: zákonodárná moc - poslanci a senátoři, výkonná moc - prezident a členové vlády, soudní moc - soudci ÚS, NS, NSS a běžných soudů (okresní, krajské, vrchní), ostatní - prezident a viceprezident NKÚ, guvernér + viceguvernér + členové Bankovní rady ČNB (v širším pojetí i státní zástupci – okresní i krajští).

Důvodová zpráva v Ústavě stanovuje, že projevem se rozumí „nejen výroky, ale i gesta, písemná podání, návrhy a jiné projevy vůle“. Obdobné stanovisko zastává i právní teorie, podle které může kromě verbálního vyjadřování jít i o pokřiky, gesta, vyjádření prostřednictvím transparentu nebo doplňku oblečení, ale také písemné vyjádření. Písemným vyjádřením je např. legislativní návrh, podpis na dokumentu či písemná interpelace.

Jedná se tedy o vše, čím senátor (nebo poslanec či prezident) projevuje vůli v rámci svého mandátu a souvisí to s jeho politickou činností (jednání vyplývající z politických dohod, rozhodnutí a kompromisů). To dříve dle judikatury Nejvyššího soudu (na rozdíl od pozdějších rozhodnutí Ústavního soudu) mohlo být i vzdání se tohoto mandátu.

Naproti tomu projevy vůle, kde se o výkon mandátu zjevně nejedná, by byly ústavně nechráněny (např. jednání proti důstojnosti, majetku, zdraví jiného atd.).

Důvodem vytvoření institutu poslanecké imunity v historii parlamentarismu byla snaha ochránit členy volených shromáždění před panovníkem, policií a úřady zejména ve smyslu ochránit členy parlamentu před zadržením během cesty na shromáždění. Zároveň se však tímto vytvořilo privilegium poslanců ve formě svobody projevu na půdě parlamentu.

Jedná se o nejdůležitější záruku výkonu mandátu poslance či senátora, která zajišťuje, že Parlament je za všech okolností nezávislý a má možnost se za všech okolností bez překážek sejít a jednat.

Vynětí (exempce) člena Parlamentu z obecného právního režimu má tyto 2 formy (byly uvedeny ve článku výše, avšak nyní se na ně podíváme trochu podrobněji):

1. Indemnita = neodpovědnost, tedy hmotněprávní imunita, tj. taková exempce, že trestný čin vůbec nemůže být spáchán.

Přeloženo do „normální“ řeči, za hlasování v komorách není poslanec či senátor trestně odpovědný, ani ho nelze postihnout (=úplná indemnita) a za projevy v komorách a jejich orgánech rovněž nejsou odpovědní, avšak podléhají disciplinární pravomoci komory, jejímž členy jsou (=částečná indemnita). Projevy se myslí ústní i písemné jednání.

2. Nestíhatelnost = procesněprávní imunita, tj. procesní exempce z trestního stíhání. Trestný čin se mohl stát, ale ústavní činitel za něj nemůže být stíhán orgány činnými v trestním řízení nebo pouze za určitých podmínek (např. se souhlasem příslušné komory).

Podklady pro rozhodování komory připravuje imunitní a mandátový výbor. Svým souhlasem může komora člena zbavit imunity, tzn., může být vzat do vazby, stíhán a potrestán jako každý jiný občan. Jestliže by komora souhlas odepřela, nemohl by být pro daný skutek až do zániku mandátu stíhán. Totéž platí i pro skutky spáchané před nabytím mandátu.

Prezident republiky disponoval absolutní indemnitou od 8. března 2013, neboť podle článku 54 odst. 3 Ústavy není z výkonu své funkce odpovědný a podle článku 65 odstavce 3 prezidenta republiky nelze zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt. Jediný delikt, který mohl během svého funkčního období spáchat, byla velezrada.

Novela Ústavy č 71/2012 Sb., která zavedla přímou volbu prezidenta, měla za důsledek omezení procesněprávní imunity prezidenta na dobu výkonu mandátu. Co to znamená? Ve vztahu k výkonu svého úřadu stále disponuje absolutní imunitou, avšak jednání mimo výkon funkce prezidenta je kryto pouze procesní imunitou (tzn. nestíhatelností).

S výše uvedeným tvrzením se však všichni právníci neshodují, neboť podle některých jde pouze o neodpovědnost ve smyslu politickém, tj. neodpovědnost parlamentu. Bohužel, správná odpověď zatím není 100% jistá, takže se budete muset rozhodnout sami, ke kterému názoru se přikloníte. Každopádně článek 54 odstavec 3 Ústavy říká: Prezident republiky není ze své funkce odpovědný.

Soudce Ústavního soudu nelze trestně stíhat bez souhlasu Senátu. Pokud by stíhání Senát odepřel, bude trestní stíhání po dobu trvání funkce vyloučeno. Zadržet soudce ÚS lze jen tehdy, byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté.

Mimo to má soudce ÚS právo odepřít svědectví o skutečnostech souvisejících s výkonem jeho funkce a to i poté, co přestal být soudcem ÚS.

Soudce ÚS je odpovědný za kárné provinění. To je takový čin, kterým soudce ÚS snižuje vážnost a důstojnost své funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé a nestranné rozhodování.

Odlišná situace panuje v souvislosti se soudci obecných soudů. Pokud je v souvislosti s jejich osobou zahájeno trestní řízení, musí o tom být informováno Ministerstvo spravedlnosti a předseda daného soudu.

Není divu, že se jedná o poměrně diskutované téma, neboť samotná povaha indemnity v sobě skrývá rozpor s demokratickým právním řádem – měl by vůbec být v republice někdo neodpovědný? A pokud ano, měl by moci něco rozhodovat sám?

Příkladem by mohla být situace, kdy neodpovědný prezident jmenuje neodpovědnou bankovní radu, která už však disponuje s milióny. Tato neodpovědnost je však vyvažována dvěma protipóly (kontrasignace a impeachment – jen prezident se může dopustit velezrady, ostatní se dopouští vlastizrady).

Velezradou je jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu – jedná se o ústavní delikt, ne trestný čin.

Alespoň, že je tu ještě jedna pozitivní věc, která vede pro důvěryhodnost neodpovědných osob – všichni musí skládat slib, kde se zavazují, že danou funkci budou vykonávat dle svého nejlepšího vědomí a svědomí.