Jurisprudence neboli právní věda

Jurisprudence neboli právní věda (latinsky iuris prudentia) se zabývá zkoumáním různých hledisek práva, a to ať již právo pozitivní (platné), tak i právo přirozené. Pojmem jurisprudence se tradičně označovala znalost práva, jeho filozofie popř. činnost právníků.

Tradičně se právní věda vyučuje na právnických fakultách. V česku máme konkrétně 4 veřejné právnické fakulty v Praze (Univerzita Karlova), v Brně (Masarykova univerzita), v Plzni (Západočeská univerzita) a v Olomouci (Univerzita Palackého).

a) analytická – která zkoumá právo nezávisle na hodnotících měřítkách (náboženství či morálka) a

b) kritická – zaujímá k právu hodnotící stanovisko.

Právní věda je rovněž součástí duchovních, humanitních či společenských věd, které jsou vymezeny takto: AA filosofie a náboženství, AB dějiny, AC archeologie, antropologie, etnologie, AD politologie a politické vědy, AE řízení, správa a administrativa, AG právní vědy, AI jazykověda, AJ písemnictví, masmédia, audiovise, AL umění, architektura, kulturní dědictví & AM pedagogika a školství. Naproti tomu AF dokumentace, knihovnictví, práce s informacemi, AH ekonomie, AK sport a aktivity volného času, AN psychologie, AO sociologie, demografie, AP městské, oblastní a dopravní plánování a AQ bezpečnost a ochrana zdraví, člověk-stroj ačkoliv sem patří taky, jsou považovány za dostatečně exaktní.

Systém právní vědy (jurisprudence) je poměrně rozsáhlý a spadá pod něj řada podoborů. Ty se pak často rozvíjejí relativně autonomně. Neboť právo není jen jedno, lze nalézt složitou spleť pojmů a různých znaků. Lze použít následující dělení:

· právní filosofie – usilující o poznání podstaty práva, problémy s jeho poznáváním a o jeho legitimizaci i hodnotovou stránku,

· teorie práva – někdy překrývající se s právní filosofií, zabývá se obecnými teoretickými otázkami práva,

· právní dogmatika – ta zkoumá pouze obsah platného (pozitivního) práva,

· právní politika – zaobírá se právem de lege ferenda (tj. hodnocení platné právní úpravy a možností či pravděpodobností budoucích změn),

· teorie tvorby práva – zkoumá vytváření práva z hlediska jeho procesu,

· právní sociologie – zkoumá vzájemný vztah společnosti a práva,

· právní psychologie – zabývá se psychologickým mechanismem působení práva a v praxi se projevuje zejména soudní (forenzní) psychologie,

· právní sémiotika – zabývá se zkoumáním právního jazyka,

· právní logika – zkoumá postupy a formy myšlení v právu,

· právní informatika – právně-informační systémy,

· právní etnografie – zkoumá právo jako součást jednotlivých národních, nadnárodních i intranacionálních kultur,

· právní komparatistika – srovnává jednotlivé právní řády a právní kultury, stejně jako jednotlivé právní instituty,

· právní historiografie – zabývá se dějinami práva a státu, součástí je právní romanistika a právní kanoistika.

Toto vymezení je jen všeobecné a někteří autoři do těchto disciplín zasazují i právní hermeneutiku jako teorii poznání, která zkoumá prameny práva (Aleš Gerloch). Další autor Knap zase uvádí, že se vyskytují i pokusy konstituovat právní archeologii či právní biologii (zkoumající biologické prvky v právu, zejména v právu rodinném).

Kromě výše uvedeného členění se právní věda rozpadá i horizontálně podle jednotlivých právních odvětví, která se však více čí méně navzájem prolínají, a to na:

· Soukromoprávní

· Veřejnoprávní

Za nejdůležitější bývají považovány právní odvětví ústavní, správní, trestní a občanské (také samozřejmě právo Evropské unie).