Kodifikace

S pojmem kodifikace se v českém prostředí setkáme v zásadě v takzvaném dvojím smyslu. Jednak se kodifikace může použít bez zřetele ke kodifikačním příručkám, a to jako takzvané pojmenování lingvistických aktivit, které směřují k písemnému zachycení jisté jazykové normy. V tomto případě tedy kodifikaci chápeme zejména jako proces. Dále kodifikaci můžeme chápat se zřetelem k závaznosti mezi jednotlivými autoritativními příručkami, kdy kodifikaci chápeme jako stav, tedy potažmo jako výsledek veškerých kodifikačních aktivit. I v tomto případě pojem kodifikace užíváme opět v takzvaném dvojím smyslu.

Buď se totiž v tomto případě ke kodifikačním závaznostem v těchto příručkách nepřihlíží anebo označuje pojem kodifikace pouze a jen vybrané příručky, které se mnohdy označují také jako takzvané perspektivní příručky. V tomto případě jsou tak chápany jako takzvaná nejvyšší kodifikační autorita vůbec. Kodifikace tak může být bez bližšího určení chápána jako souhrn, který vede k tvorbě jazykových příruček a to například Pravidla českého pravopisu.

Kodifikace v současném světě

V současné době máme samozřejmě z pohledu nikoliv veřejnosti, nýbrž lingvisty, k dispozici celou řadu příruček, u kterých je jejich kodifikační status vymezen velmi různě. Kodifikační příručky jsou považovány za jedny z nejvyšších kodifikačních autorit vůbec. Svůj status navíc nevyjadřují zcela explicitně, a z toho důvodu žádnou jazykovou příručku, která by byla jakýmkoliv způsobem proklamativně kodifikační, v současné době nemáme.

To se týká zejména již jednou zmíněných Pravidel českého pravopisu, Slovníku spisovné češtiny a dalších příruček. Tyto příručky mají být chápany jako kodifikační a širokou veřejností jsou rovněž chápany jako oficiální tedy velmi závazné dokumenty a to i přesto, že v ČR není žádný existující zákon v platnosti a tak nemá kdo, tento zákon řídit ani ukládat.

Moderní kodifikační příručky

Každý lingvistický standard od každé moderní kodifikační příručky očekává jistý empirický základ a také samozřejmě neméně důležitou ověřitelnost daných dat. Jakákoliv kodifikace, která v budoucnu nastane, tak bude muset být zejména koncipována tak, aby samotného uživatele seznámila nejen s tím konkrétním kodifikačním řešením, rovněž i s referenčním rámcem, který obeznámí daný subjekt o tom, jak k danému řešení dospěl. Samozřejmě existuje jistá neofobie z toho, že empirické metody při tvorbě jakékoliv takové kodifikace, nebudou příliš kvalitní.

Co od kodifikace očekává veřejnost?

Veřejnost samozřejmě od moderního kodifikačního zdroje, nikoliv od samotné příručky, očekává daleko větší rozsah získaných informací a to nejen těch jazykových. Dále od ní očekává i daleko více funkcí, intuitivní orientaci v daném zdroji a mnohé další. Je třeba se tak zabývat rovněž i kodifikačním statusem, který vzniká v současné době na základě všeobecné elektronizace veškerých zdrojů a trochu poupravuje vztah ke klasickým tištěným zdrojům.

Elektronizace dat

Samozřejmě, že všudypřítomná elektronizace dat přinese široké veřejnosti a to nejen lingvistům velmi mnoho výhod. Elektronické šíření čehokoliv je velmi rychlé, populární a také dostupnější na jakékoliv vyhledávání a podobně. Kromě jiného ve srovnání s tištěnou verzí může ta elektronická pojmout daleko více dat, může být průběžně aktualizována a podobně. O pružnosti veškerých dat, nemluvě.

Tento posun se tak jeví jako velmi zdařilý. Tento posun je ovšem třeba rovněž i upravit v dané kodifikaci, která tak nebude za novými technologiemi zaostávat. Je tedy třeba reagovat na nové poznatky, které nám nabízí současný svět a nebránit se jím a naopak je přivítat s otevřenou náručí.