Kogentní ustanovení

Kogentní ustanovení neboli jinými slovy také kogentní právní norma, je taková právní norma, u které se nelze v žádném případě odchýlit od její takzvané dispozice. Opakem kogentní právní normy, je norma dispozitivní.

S kogentními právními normami se setkáváme zejména v právu veřejném. Tyto právní normy totiž nepřipouští žádné odchýlení se od vůči či jistého chování v právním vztahu. Subjektům tyto normy stanovují povinnosti a také práva, která jsou buď podmíněná či nepodmíněná.

Velmi dobrý příkladem kogentního ustanovení, může být příklad ze soukromého práva, kdy normy, které jsou zahrnuty v občanském zákoníku, upravují postavení osob a také jejich práva na ochranu osobnosti. V tomto případě se tak nelze ze znění zákona, nikterak odchýlit, jelikož by se jednalo o porušení dobrých mravů či dokonce veřejného pořádku.

Kogentní versus dispozitivní právní norma

Posuzovat kogentnost z povahy ustanovení, není zrovna dvakrát šťastné řešení. Některé takto posuzované závěry totiž mohou dojít k absurdním závěrům. Tudíž pro rozlišení mezi kogentní a dispozitivní právní normou, musíme nejdříve zjisti, zda nedošlo k porušení těchto pravidel:

  • Porušení dobrý mravů – v tomto případě jde sice o velmi „pružný“ pojem, ovšem kategorizace dobrých mravů, je všem velmi dobře známa.
  • Porušení práv týkajících se postavení osob – v tomto případě hovoříme o právu na ochranu osobnosti
  • Porušení výslovného zákonného zákazu – co není zakázáno, je v tomto případě dovoleno.

Jaké jsou následky v případě, kdy se od kogentních právních norem odchýlíme?

Právní jednání, které odporuje jakýmkoliv zákonům, podléhá takzvané relativní neplatnosti. Pokud by ovšem došlo nejen k odporu zákona nýbrž i k narušení veřejného pořádku, jednalo by se o neplatnost absolutní. Což by byl přímý důsledek toho, že by se jednání dotyčného odchýlilo od zmíněných kogentních právních norem.