Komparace a komparativní výhoda v ekonomii

V tomto článku je podrobněji rozebrán pojem komparace a zejména pak v ekonomických souvislostech.

Nejprve se podíváme na různé významy či definice tohoto termínu. Pak už bude rozebrán ekonomický termín komparativní výhoda (v souvislosti s termínem absolutní výhoda v rámci mezinárodního obchodu). Následuje vysvětlení literární pojmů komparatistika a srovnávací religionistika.

Různé významy slova „komparace“

Obecně znamená srovnání. V různých oblastech může nabývat těchto konkrétních významů: 

  • V literatuře – se může jednat o srovnání dvou literárních děl, dvou délek při měření, dvou vzorků apod.
  • V jazykovědě stupňování přídavných jmen a příslovcí.
  • V ekonomii komparativní výhoda (více níže v článku).
  • V náboženství komparativní religionistika (porovnává různé duchovní víry).
  • Komparatistika v Česku nejčastěji znamená literární komparatistiku, tj. srovnávací literární vědu.
  • Ale také často jazykovědnou komparatistiku, tedy srovnávací jazykovědu zabývající se srovnáváním různých jazyků, například češtiny a němčiny, slovenštiny a ruštiny aj.
  • V případě právní komparatistiky se jedná o právní vědu zabývající se srovnáváním právních řádů a jejich institutů.
  • Ve forenzní chemii se používá nástroj zvaný „komparační mikroskop“, což je ukázka dalších možných používán tohoto termínu.

Komparativní výhoda nejen v rámci mezinárodního obchodu

Ekonomické pohnutky ke vzniku mezinárodního obchodu jsou obvykle tyto:

  • Některé země mají monopol založený na specifických přírodních a klimatických podmínkách (například banány nerostou všude, nafta, zlato a drahé kamení taktéž nejsou rovnoměrně rozděleny po celém světě apod.).
  • Odlišné preference domácností a jiných subjektů vystupujících na trhu různých zemí (kupříkladu české sklo, skotská whisky nebo ruský kaviár jsou proslulé svou značkou, kterou mohou spotřebitelé řady zemí světa preferovat nehledě na vyšší cenu).

Jak dochází ke vzniku ekonomických výhod?

Příčinou vzniku mezinárodního obchodu je zpravidla výhodnost směny, jelikož některé země jsou schopny produkovat určité statky efektivněji než jiné, přičemž efektivněji znamená s nižšími náklady.

Rozdíly podmiňují mezinárodní specializaci národních ekonomik na výrobu určitých zboží a služeb jsou zejména tyto:
  • Cena kapitálových zdrojů a kvalifikované pracovní síly.
  • Dostupnost specifických výrobních a jiných technologií.
  • Rozdílné klimatické podmínky států či oblastí.

Tyto specifikace umožňují zvýšit objem vyráběné produkce, to má za následek úspory plynoucí ze zvýšeného rozsahu výroby (tzv. úspory z rozsahu). To, co se nespotřebuje doma nebo lze výhodněji prodat jinde, se vyváží do zahraničí.

Absolutní výhoda – co to je?

Pokud subjekt (výrobce, stát…) dokáže určitý druh zboží vyrábět s nižšími náklady než jiné subjekty, má vůči nim absolutní výhodu.

To znamená, že dokáže vyrobit více zboží ze stejného množství výrobních zdrojů, a proto je pro něj výhodnější specializovat se na tento druh zboží. Přičemž přebytky vyměnit za ty druhy zboží, u kterých má absolutní výhodu někdo jiný, než produkovat všechny tyto výrobky sám.

Komparativní výhoda – co to tedy je?

Ekonomická teorie o komparativní výhodě vysvětluje výhodnost mezinárodního obchodu za určitých podmínek i v situaci, kdy je jedna země schopná vyrábět všechny druhy zboží s nižšími náklady, které také produkuje druhá země (ale pouze s vyššími náklady).

V takové situaci by nemělo k obchodu dojít, ale stejně z praxe víme, že k mezinárodnímu obchodování dojde. Odpovědí jsou alternativní náklady (tedy to, co musí subjekty obětovat, aby vyrobily něco jiného).

V roce 1930 Gottfried Haberler ukázal, že Ricardovu teorii lze vysvětlit také pomocí neoklasického pojmu náklady obětované příležitosti. Komparativní výhoda ve výrobě znamená, že subjekt při výrobě tohoto zboží musí obětovat méně jiného zboží než druhý subjekt (výrobce v jiném státu).

Teorie komparativní výhody tím pádem dokazuje, že směna může být prospěšná i v případě, kdy má nějaký subjekt absolutní výhodu u veškerého zboží.

Princip komparativních výhod se neváže pouze k mezinárodnímu obchodu, popisuje v obecné rovině situace, kdy je jeden ze subjektů ekonomického vztahu ve vybrané činnosti produktivnější než všichni ostatní.

Kdo přišel s teorií komparativních výhod?

Myšlenku komparativní výhody poprvé popsal Robert Torrens ve stati Essay on the External Corn Trade (1815). Tím to ale jen začalo. O obecné rozšíření a rozpracování se postaral David Ricardo v knize Principy politické ekonomie a zdanění (1817, The Principles of Political Economy and Taxation).

Touto teorií nahrazují koncept absolutní výhody, kterým se zabýval Adam Smith.

Nyní si vše ilustrujme na příkladech komparativních výhod

Předpokládáme dvě země (X a Y), které mají stejné množství pracovníků (tj. výrobních zdrojů), ale různou úroveň produktivity (např. z důvodu lepšího technického vybavení nebo vzdělanějších pracovníků).

  • Země X je schopná za měsíc vyrobit buďto 24 kusů výrobku A, anebo 24 kusů výrobku B.
  • Země Y je schopná za měsíc vyrobit buďto 12 kusů výrobku A, anebo 6 kusů výrobku B.

Je na první pohled patrné, že země X je schopná vyrobit více množství obou výrobků než země Y. Má absolutní výhodu jak u výrobku A, tak i u výrobku B.

V takovém případě by nenakupovala země A nic od země B – vše by bylo dražší. Jak je to však s náklady obětované příležitosti?

Náklady obětovaných příležitostí na příkladu dvou zemí a dvou výrobků

Aby země X vyrobila 1 výrobek A, musí tomu obětovat jeden výrobek B a naopak. Prostě nemůže vyrábět oba výrobky najednou, ani nemůže využít všechny zdroje najednou naplno pro oba výrobky. Musí si vybrat, kolik kterého výrobku bude produkovat a tomu omezit produkci druhého.

Země Y je na druhou stranu při výrobě A rychlejší než při výrobě B. To znamená, že aby vyrobila jeden výrobek A, musí obětovat jen půl výrobku B, zatímco pokud chce vyrobit B, musí obětovat dva výrobky A.

Proto pro obě země z našeho příkladu bude výhodné, když se země X specializuje na výrobek B, jelikož její náklady obětované příležitosti (1 A) jsou nižší než náklady obětované příležitosti země Y (2 A).

Platí to i naopak, že země Y se bude specializovat na výrobek A, protože její alternativní náklady (1/2 B) jsou nižší než alternativní náklady země X (1 B).

Výhodnost mezinárodního obchodu – proč je výhodný pro obě země?

V čem spočívá přínos obchodu mezi zeměmi X a Y? Obchod státům umožňuje spotřebu nad jejich hranici produkčních možností.

Příklad: země se dohodly na obchodu, kdy země X dodá 4 výrobky B výměnou za 6 výrobků A od země Y.

  • Země X prodá 4 výrobky B (vzdá se jejich spotřeby ve prospěch druhé země) a dostane výměnou za ně 6 výrobků A (které může spotřebovat). V případě, že by se země na takovém obchodě nedohodly, země X by se tím vzdala spotřeby 4 výrobků B, aby mohla vyrobit i výrobek A. Jenže vyrobí a zároveň může spotřebovat jenom 4 výrobky A.
  • Obdobně to platí i pro druhou zemi. Jestliže stát Y prodá 6 krát výrobek A, dostane 4 krát B. V případě, že by se obchod neuskutečnil, musel by se stát Y vzdát spotřeby 6 výrobků A k tomu, aby mohl vyrobit i výrobek B.

Literární komparatistika

Literární komparatistika (nebo jen „komparatistika“, případně srovnávací literatura“; německy „Komparatistik/Vergleichende Literaturwissenschaft“, francouzsky „Littérature comparée“; anglicky „Comparative literature“, z lat. „comparare“, srovnávat) je jednou z disciplín literární vědy.

Srovnávací metodou se zkoumá vztah, společné rysy ale i rozdíly jednotlivých děl různých národů a to v různých jazycích.

Předmět, postavení a metody literární komparatistiky

Předmětem komparatistiky je světová literatura. Tím je myšleno písemnictví všech jazyků, národů a kultur.

Komparatista pak může zkoumat vztah mezi dvěma konkrétními díly (např. vztah Heśiodovy Theogonie a eposu Enúma eliš), mezi souborem děl různých národů (např. vliv německé barokní lyriky na českou), nebo dokonce rovnou celých kulturních okruhů (např. literatura zenového buddhismu a beat generation).

Komparatista musí bezpodmínečně mít široký kulturní rozhled a silně rozvinutou jazykovou výbavu.

Přes svou staletou existenci nemá komparatistika v současné době příliš pevné postavení v rámci literární vědy. Již od meziválečného období probíhají akademické diskuse o tom, čím že vlastně komparatistika je. Na tuto otázku existují různé pohledy:

  1. přístup francouzský (kdy např. Paul van Tieghem přisuzoval komparatistice zkoumání výlučně binárních vztahů mezi díly)
  2. přístup americký (René Wellek, Čechoameričan)
  3. přístup německý někdy zahrnuje i hermeneutiku, recepční estetiku aj., má širší záběr

Srovnávací religionistika

Srovnávací religionistika je srovnávací metodika v religionistice. Srovnávání jednotlivých náboženství je poněkud problematické, a často kritizované. Někdy může být chápáno jako útok na dané náboženství a někdy je implicitní a a priori například židovsko-křesťanský monoteismus oproti ostatním.

Tři možné druhy religionistického srovnání:
  1. Komparace onomastická
  2. Komparace evoluční - a) Ahistorická větev (diachronní) a b) Historická větev (synchronní)
  3. Komparace typologická
  4. Komparace historická

Komparace onomastická

Friedrich Max Müller (1823 – 1900) vytyčil religionistiku jako samostatný obor a ukázal na základní úkoly této vědy. Podle něj je nutné zjistit:

  • co to náboženství je;
  • jaký základ má v lidské duši;
  • jakými zákonitostmi se řídí během historického vývoje.

Autorovo stěžejní dílo je Uvedení do vědy o náboženství. Založil tzv. Onomastickou komparaci, jakožto hlavní prostředek ke srovnávání viděl etymologii jména.

Založil školu „srovnávací mytologie“, která se snažila odhalit původní význam mýtů. Friedrich Max Müller je dodnes uznáván a jeho metodika je plně zakotvena v religionistice.

Komparace evoluční

Evoluční komparace je inspirována exaktními vědami. Nejen proto vychází z toho, že relevantních výsledků lze dosáhnout pouze statistickým vyhodnocením četnosti paralel v různých náboženstvích.

Jejím zakladatelem a tvůrcem kulturní antropologie je Edward Burnett Taylor (žijící v letech 1832 – 1917), který založil také Společnost pro srovnávací mytologii, která negovala pravidla onamistické komparace (Berlín).

Podle něj je na počátku psychická jednota lidí s univerzální schopnosti inovace. Tím je myšleno, že vysvětlíme jednotlivé danosti zjištěním danosti.

  1. Jako první nalezneme skupinu kulturních prvků, které jsou spjaté svým významem. To se nazývá „adhezí“ - prvky, které k sobě lnou v nezávislosti na čase.
  2. Po roztřídění prvků do skupin, se snaží vysvětlit jejich funkci (matematickou funkcí), tedy postihnout racionalitu a logiku k obecným zákonitostem lidského chování.

Z toho přístupu vyplývá hned několik poznatků. Jednak že stejné adheze znamenají stejnou úroveň vývoje, a také, že pokud neodpovídá historickému vývoji, jde naopak o difusi, tedy výpůjčku z jiné kultury. Úskalím této teorie je, že jako původní náboženství chápal Taylor animismus (což ale nemusí být nutně pravda). 

Komparace typologická

C. P. Tiele (1830 – 1902) z počátku svého bádání hovořil o tzv. Evoluci náboženské ideje. Podle něj všechny typy náboženství byly jen různé inkarnace ideje samotné, nehledě na jejich geografické, historické a etnologické kontinuum. Náboženství se vyvíjela od nižších forem k vyšším.

Podle Tieleho vše začíná od přírodně náboženské kultury, pokračuje přes náboženství etické povahy až k vědě. Jeho hlavní dílo je Základy vědy o náboženství, kde shrnuje svou metodiku.

  1. Jako první se mají sebrat data ze všech kultur civilizovaného a necivilizovaného světa, klidně, je-li třeba, i zaniklá. Klade důraz na elementární prameny.
  2. Poté se má srovnat statistická četnost studovaného theoremu. Díky toho vzniká podle Tieleho tzv. morfologie náboženství.
  3. Teprve poté má religionista za úkol najít „společného jmenovatele“ variantních náboženských forem v podobě stálého typu. Podle Tieleho jde o ontologii náboženství.

Podle některých historiků vědy je Tiele zakladatelem fenomenologie náboženství, jehož metodika patří k nejpopulárnějším ve dvacátém století. Přesto dostála 2 důležité modifikace:

  1. ta první spočívala v Tieleho myšlence evoluce náboženství
  2. a druhá v rozšíření posledního kroku, porozumění samotné podstaty náboženství.

Komparace historická

Základy historické komparace položil italský religionista Raffelle Pettazoni žijící v letech 1853 – 1959. Pettazoni se snažil překlenout rozpory mezi historiky náboženství a komparatisty.

Pettazoni se vrací zpátky k zasazení konkrétního náboženství do vybrané doby a zasazuje jej do rozmanitých kontextů, ze kterých při svých další srovnávacích studií vychází.

Výhodou historické komparace je hlavně snadné odhalení jednotlivých odlišností mezi náboženstvími, a také možnost interpretování jejich vývoje.