Konsensus

Konsenzus či konsens (z lat. consensus čili souhlas) znamená shodu mínění dané skupiny, zejména pak spontánní a živelný souhlas. Obecně může být chápán i jakýkoliv vzájemný souhlas jako konsensus.

Konsensu se často přikládá velmi veliký význam, neboť se vnímá jako zakladatel sociálního společenství, které je opakem sociálního konfliktu. Ten popisuje Hobbes ve svém širokém pojetí existence společnosti – hovoříme-li o prostředí, kde jsou si lidé rovni z hlediska práv, svobody myšlení a vlastního názoru.

Významnými autory, kteří se zabývali tématy konsensu a určitě stojí za zmínku, byli například Émile Durkheim a Talcott Parsons.

V právu se za konsenzuální považují takové smlouvy, které mohou začít platit už jen z projevu souhlasné vůle stran, v protikladu k reálným smlouvám, které jsou uzavřeny až faktickým plněním (např. předáním věci).

Alternativou ke konsenzuálnímu rozhodování jsou rozhodování buď autoritativní, nebo hlasování. Na rozdíl od hlasování a rozhodnutí většiny konsenzus není výsledek pouze racionální, ale také emocionální. Je velmi obtížné k němu dojít, jelikož se zakládá na dobrovolném přístupu a předchází mu diskuse, spory i kompromisy.

Konsensus vzniká na základě vzájemného souhlasu členů skupiny (intraskupinový), či mezi skupinami (interskupinový). Absencí konsenzu se míní nesouhlas. 

Konsensus připouští souhlas většiny, ale také přítomnost a vyjádření nesouhlasu ze strany menšiny (který je tolerován). Díky toho se menšina, která nesouhlasí, nemusí cítit jako vyhoštěná ani utlačovaná. Je tak možné dospět souhlasu, konsensu.

Konsensuální rozhodnutí nemusí nutně znamenat aktivní souhlas všech zúčastněných, ale spíše přijmutí a zároveň rozhodnutí odpůrců zvolené varianty neodporovat. Na takovém typu rozhodování jsou postaveny základní pilíře demokracie. 

Zde se různé prameny rozcházejí a lze tedy najít obě podoby, tedy konsensus (se „s“) a konsenzus (se „z“). Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost stejně tak jako Akademická pravidla českého pravopisu z roku 1993 uvádí jako jediný správný tvar konsenzus. Naproti tomu 1. bod Pilipova dodatku však připustil také psaní se s, přičemž podoba se z se považuje za základní a stylově neutrální. 

Nový akademický slovník cizích slov a Český etymologický slovník Jiřího Rejzka uvádí jen variantu formu konsensus, respektive konsens a konsensus. Latinské slovo consensus (ze kterého tento termín pochází) je příčestím trpným od slovesa consentire (souhlasit, shodovat se), které je odvozeno předponou con (s-, se-, sou-) od slovesa sentire (vnímat smysly, cítit, pozorovat) a příbuzné se slovem sensus (počitek, vjem, cit, smysl něčeho). 

Chybný je tvar koncensus. Proč? Toto slovo etymologicky nesouvisí se slovy census (odhad jmění římského občanstva, soupis obyvatel), cenzura ano recenze.

Pro někoho je kompromis a konsensus jedno a to samé, ale to je obrovská chyba. Rozdíl tam rozhodně bude, ale je jasné, zda je lepší při jednání dosahovat kompromisů, nebo konsensů? Pojďme se podívat, v čem tento rozdíl je a jaký to bude mít vliv na dosažený výsledek. Rovnou vám prozradíme, že rozdíl je skutečně podstatný. 

Občasné internetové ankety prozrazují, že více než polovina lidí považuje kompromis za dobré řešení, ale je tomu skutečně tak? Nenabízí se něco lepšího a pro obě strany výhodnějšího? Jak spory a konflikty řešit?

Již na první zamyšlení je jasné, že kompromis generuje „chabý" výsledek a „jen slabou" chuť na spolupráci v budoucnu. Je to tím, že výběr středového rozhodnutí neumožní ani jedné straně těžit maximum. Namísto toho, aby obě strany byly spokojené (někdy se říká win-win), jsou obě strany jen neutrálně laděny (pouze nejsou nespokojeny).

Tato nálada je mnohdy přímo viditelná na účastnících daného jednání. Příliš se neusmívají a spíše mají pocit, že museli (více, či méně) ulevit ze svých požadavků. Nikoho snad nepřekvapí, že se do realizace zvoleného řešení účastníci příliš nehrnou. 

Naproti tomu konsensus (někdy také označované řešení „win-win“ čili výhra/výhra) znamená to nejlepší možné řešení. Má velmi pozitivní dopad na vztahy. Chuť spolupracovat přetrvává i v budoucnosti. Účastníci z takového jednání mnohdy odcházejí s úsměvem a chutí jít přijaté řešení aktivně realizovat. 

Dosahování konsensů (mnohdy ani kompromisů) ale rozhodně není snadné, spíš ještě obtížnější než kompromisů. Stojí to čas a hlavně úsilí (především emocionální). Zkrátka musíte věřit, že určitě existuje lepší řešení, než ta, která jsou již na stole.

Mnohdy taky existují a stačí na ně jen přijít. Tím však nepopíráme, že některé situace jsou opravdu velmi komplikované a jejich kreativní řešení nemusí být snadné objevit.

Na druhou stranu je nezbytné, aby si zaměstnanci, kteří vedou vyjednávání, uvědomili, že cílem není hledat kompromisy (ale dosáhnout konsenzu). Pak budou své úsilí směřovat tím správným (lepším) směrem.

Dosažení kompromisu mnohdy bývá z časového hlediska rychlejší. Samotné řešení ale není lepší, tak proč si tu připravovat klacky pod nohy? Kolikrát se ještě bude potřeba k důmyslnému řešení „win-win“ vracet a něco opravovat? Ve výsledku to pak pro vás bude lepší.