Nepřímá diskriminace

Diskriminace označuje odlišné chování a zacházení s určitou skupinou lidí nebo jednou osobou, aniž by k tomu existoval rozumný důvod. Jako diskriminaci však nelze popsat jakékoliv odlišné chování, diskriminace je jednání popsané a zakázané příslušným antidiskriminačním zákonem.
Antidiskriminační zákon stanovuje, kdy a za jakých okolností je jakékoliv rozlišování mezi lidmi nepřípustné. Zákaz diskriminačního chování platí v různých oblastech života - zaměstnání, podnikání, vzdělání, zdravotní péče, poskytování zboží a služeb. Diskriminaci přitom rozlišujeme přímou a nepřímou.

Přímá diskriminace

Jako přímou diskriminaci označujeme nepříznivé a negativní jednání vůči jedné osobě z důvodů zakázaných přímo zákonem. Mezi takové důvody patří etnický původ, odlišná barva pleti, pohlaví, národnost, náboženství, věk, politické názory, zdravotní postižení apod.

Nepřímá diskriminace

V tomto případě hovoříme o negativním jednání vůči osobě na základě kritérií, které mohou zdánlivě působit jako neutrální. Za určitých okolností lze nepřímou diskriminaci zdůvodnit rozumným cílem. V takovém případě je ale nutné dodržovat nezbytné a přiměřené prostředky.

Příklady nepřímé diskriminace:

  • zákaz vstupu psů - do obchodu, restaurace apod. je tak zakázán i přístup lidem, kteří se neobejdou bez pomoci vodících a asistenčních psů
  • omezení věku - “do mladého a dynamického kolektivu hledáme stejně naladěného člověka” - je zřejmé, že starší osoba není žádoucí

Co není diskriminace

Ne vždy rozdílné chování znamená diskriminační chování. Za diskriminační chování nelze považovat specifické požadavky na výkon povolání (např. minimální věk, praxe, zkušenosti, znalosti, vzdělání, pohlaví), odlišné chování z důvodu ochrany osob či osoby (např. těhotné ženy, zdravotně postižené osoby, nezletilé osoby) a tzv. pozitivní opatření vedoucí je zvýhodnění dosud znevýhodněných osob či skupin za účelem vyrovnání příležitostí.