Ochrana proti nekalé soutěži

Ve sporech z nekalé soutěže rozlišujeme osoby, které jsou pasivně a aktivně legitimovány. Aktivní legitimace, jinak řečeno aktivně legitimovaný subjekt ve sporech z nekalé soutěže je označen v § 2988 OZ – jedná se o osobu, jejíž právo bylo nekalou soutěží ohroženo nebo porušeno – těmito osobami jsou myšlení soutěžitelé, zákazníci a jiné osoby.

Okruh aktivně legitimovaných subjektů je dále rozšířen v paragrafu 2989 odst. 1 OZ, který stanovuje, že u některých skutkových podstat nekalé soutěže je také možné přiznat aktivní legitimaci i právnické osobě, která je oprávněna hájit zájmy soutěžitelů a zákazníků.

Jakožto subjekt pasivně legitimován ve sporech nekalé soutěže je označován rušitel, kdy takovým subjektem je zejména soutěžitel, popř. osoba pomocná (např. člen statutárního orgánu či zaměstnanec soutěžitele).

Nárok na zdržení se nekalosoutěžního jednání („zdržovací nárok“), je možné uplatnit žalobou nebo prostřednictvím předběžného opatření. Je zároveň považován za nejvýznamnější právní prostředek ochrany proti nekalé soutěži.

Zabránit trvajícímu nekalosoutěžnímu jednání by mělo být jedním z nejdůležitějších bodů ochrany proti nekalé soutěži. Nakonec právě takové protiprávní jednání narušuje hospodářskou soutěž a je tak schopno přivodit újmu ostatním soutěžitelům nebo zákazníkům. Zároveň by se mělo zamezit tomu, aby se takové jednání opakovalo.

Jestliže dojde k včasnému zastavení nekalosoutěžního jednání, možnost, že by mohlo dojít k výrazným škodám či k poškození jiných spotřebitelů či soutěžitelů, je tak výrazně snížena. Avšak jestliže by zákrok proti takovému jednání přišel později, riziko, že určitý soutěžitel bude jako konkurent nekale jednajícího soutěžitele zlikvidován či přijde o zákazníky, o dobrou pověst apod., se samozřejmě zvyšuje.

Vzniklé újmy jsou v častých případech nenahraditelné. U spotřebitelů může dojít k nemateriálním újmám jako je např. poškození zdraví. K tomu, aby žalobce se zdržovacím nárokem uplatněným v žalobě u soudu uspěl, musí dostatečně prokázat, že nekalosoutěžní jednání rušitele stále trvá nebo existuje důvodné nebezpečí, že se ho rušitel dopustí znovu nebo v něm bude pokračovat. Na žalobci tedy náleží procesní odpovědnost za prokázání stavu.

Nárok na odstranění nekalosoutěžního jednání můžete uplatnit prostřednictvím tzv. odstraňovací žaloby. Požadavek na odstranění závadného stavu směřuje do minulosti a spočívá v odstranění příčin nekalosoutěžního jednán. Konkrétně tak, aby došlo k obnovení předešlého stavu.

V žalobách bývají uváděny požadavky jako žalovaný je povinen odstranit z maloobchodní sítě výrobky neprávem označené jako výrobky žalobce, změnit shodnou či podobnou obchodní firmu, doplnit určité chybějící údaje do srovnávací reklamy atd.

Odstraňovací nárok je často uplatňován společně s nárokem zdržovacím a logicky se v některých případech jeví jako účelné uplatnit oba nároky současně. Tedy např. nepožadovat jen zákaz distribuce závadných výrobků, ale také jejich likvidaci. Oba dva nároky samozřejmě mohou v některých případech splývat, zejména pokud směřují k zastavení trvajícího jednání, např. požaduje-li žalobce stažení výrobků s určitým označením z tuzemského trhu.

V souladu s dosavadní rozhodovací praxí lze říci, že zadostiučinění v penězích lze chápat jako mimořádnější formu ochrany. Je přisuzována pouze tehdy, není-li k vyrovnání prokázané nemajetkové újmy dostačující přiměřené zadostiučinění v nepeněžité formě.

Mnohdy se stává, že jsou ze strany žalobce požadovány obě formy přiměřeného zadostiučinění z důvodu jakési jistoty dosažení alespoň nějaké satisfakce. Jestliže žalobce zvolí nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích, musí v žalobě uvést požadovanou částku, jejímž prostřednictvím vyjadřuje, jakou nemateriální újmu nekalosoutěžním jednáním žalovaného utrpěl.

Přiznané zadostiučinění musí samozřejmě být přiměřené ve vztahu k oběma stranám, tedy jak ve vztahu k žalovanému, tak ve vztahu k žalobci. Žalobce je povinen podat soudu důkazy, které prokazují, že mu nemajetková újma vznikla či reálně hrozí a také v čem spočívá.

Nepeněžité přiměřené zadostiučinění spočívá většinou v tzv. morálních plněních, což může být např. zveřejnění omluvy, odvolání nepravdivých výroků či pomluv atd. Toto morální plnění si většinou žalobce sám v petitu žaloby naformuluje a dále konkretizuje požadavky na zveřejnění omluvy.

Tyto tzv. morální plnění ale mohou mít daleko razantnější dopad než přiměřené zadostiučinění v penězích. Co se týká zadostiučinění v penězích, s ohledem na již zmíněné kritérium přiměřenosti, jeho výše by neměla být pro žalovaného tzv. likvidační.

Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích bere soud v potaz také jiné jeho dopad do majetkové podnikatelské sféry žalovaného a jeho výši posuzuje ze subjektivního i objektivního hlediska vzhledem ke konkrétní situaci a posuzuje přiměřenost výše požadovaného zadostiučinění jednak z objektivních, ale také ze subjektivních hledisek s přihlédnutím ke konkrétní situaci, a to ve všech souvislostech.

Samotná výše zadostiučinění by měla rovněž odpovídat závažnosti utrpěné nemateriální újmy žalobce. Přiměřené zadostiučinění slouží k reparaci imateriální újmy, která může spočívat například v poškození dobré pověsti soutěžitele, ztrátě příznačnosti či charakterističnosti výrobku, ale také ve vynaloženém úsilí, ztrátě času a energie žalobce apod.

Jde o neprokazatelné ztráty, jaké dotčený subjekt měl utrpět.

Náhrada škody je obecným kompenzačním nástrojem soukromého práva. Jeho účelem je reparovat materiální škodu, která vznikla poškozenému v důsledku protiprávního jednání jiného subjektu.

Žalobce musí být schopen prokázat nejen výši škody, která mu byla způsobena, avšak i příčinnou souvislost mezi vznikem škody a daným nekalosoutěžním jednáním. Jinak řečeno skutečnost, že škoda vznikla právě v důsledku nekalosoutěžního jednání žalovaného. Jedná se o docela obtížný a často nesplnitelný úkol.

Pokud vezmeme v úvahu, že na postavení soutěžitele působí mnoho tržních faktorů, je těžké potom prokázat, že právě ono nekalosoutěžní jednání žalovaného mělo na zhoršení pozice soutěžitele hlavní vliv a bylo tedy také hlavní příčinou vzniku jeho škody. Uvedení konkrétní částky požadované jako náhrada škody v žalobě a její prokázání rovněž není snadné. V praxi se tento problém řeší prostřednictvím znaleckých posudků.

Uplatnění nároku na bezdůvodné obohacení si lze dobře představit v případech nekalé soutěže, kdy se cizí soutěžitel na úkor jiného bezdůvodně obohatí. Například tím, že využije cokoliv, co vymyslel jeho konkurent, třeba design cizího výrobku, cizí logo, cizí reklamu a podobně. Tím sám ušetří peníze na jejich vytvoření.

Tento uvedený nárok je v praxi poměrně málo využíván. Příčina je stejná jako u nároku na náhradu škody. Tedy žalobce je příliš zatížen důkazním břemenem a těžko se mu prokazuje příčinná souvislost mezi daným jednáním nekalé soutěže a vznikem majetkového prospěchu rušitele.

K tomu přistupuje skutečnost, že částku bezdůvodného obohacení je v žalobě často problematické konkrétně a přesně vyčíslit, jelikož podstatné údaje pro její určení zná většinou jenom žalovaný.

Ustálená soudní rozhodovací praxe tyto okolnosti ale zásadně respektuje.