Pracovní cesta

Podmínky pracovní (služební) cesty upravuje zákoník práce, který definuje povinnosti a nároky na obou stranách - zaměstnance i zaměstnavatele. Primárně zákon řeší definici pracovní cesty, její náležitosti a veškeré náhrady, které zaměstnanci náleží.

Co je pracovní cesta

Dle aktuálně platného zákoníku práce je pracovní cesta časově omezené vyslání vybraného zaměstnance mimo obvyklé místo výkonu práce. Zaměstnavatel přitom nesmí zaměstnance vyslat na pracovní cestu bez jeho souhlasu. Výjimkou jsou pouze povolání, se kterými jsou pracovní cesty běžné spojené. V ostatních případech bývá souhlas s pracovními cestami již zahrnutý v pracovní smlouvě.

Pokud tedy zaměstnanec s pracovními cestami souhlasil v podobě podpisu pracovní smlouvy, je povinen na služební cestu nastoupit. Pokud by tak neučinil, dopouští se porušení pracovní smlouvy. Zvláštní ochranu nabízí zákoník právo pouze zaměstnankyním těhotným nebo pečujícím o děti do věku 8 let a samoživitelům či samoživitelkám pečujícím o děti ve věku do 15 let.
Státní zaměstnanci podle § 45 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, mohou být na dobu nezbytně nutnou vysláni na služební cestu i bez svého souhlasu.

Pracovní cesta a podmínky

Zaměstnavatel je povinen předem určit podmínky pracovní cesty, což jsou:

  • způsob dopravy - vlastním nebo služebním autem, jiný dopravní prostředek
  • délka pracovní cesty, její začátek i konec
  • způsob ubytování - hotel, penzion
  • stravování
  • zajištění bezpečnosti práce

K dalším povinnostem zaměstnavatel náleží uhrazení výdajů spojených s pracovní cestou (doprava, jízdné, ubytování, cestovní pojištění a další) a části výdajů za stravování, případně další nutné výdaje spojené s konkrétní pracovní cestou.

Pracovní cesta a doprava služebním vozidlem

V případě, že zaměstnanec na pracovní cestu obdržel služební vozidlo, musí mít sebou potvrzení o řádném užívání vozidla cizí osobou. Toto potvrzení musí obsahovat následující údaje:

  • identifikační údaje vlastníka (zaměstnavatel) - název, adresa apod.
  • identifikační údaje zaměstnance - celé jméno, adresa atd.
  • informace o vozidle - značka, typ, registrační značka, VIN, délka propůjčení s daty, cílové destinace atd., v případě zahraniční pracovní cesty je nutné mít potvrzení přeložené do anglického jazyka či úředního jazyka dané země

Pracovní cesta a doba výkonu práce

V souvislosti s pracovní cestou a dobou výkonu práce se hodně řeší také doba strávená na cestě, která se do pracovní doby nepočítá. Dobu strávenou na cestě by měl zaměstnavatele zohlednit v podobě cestovních náhrad.

Samotná cesta představuje výkon práce pouze v případě řidičů z povolání. Jako výkon práce může být zaměstnanci proplaceno řízení vozidla na základě dohody o pracovní činnosti, nikoliv však na základě pracovní smlouvy.

Pracovní cesta a česká legislativa

Podmínky pracovní cesty upravuje zákon č. 262, 2006 Sb., zákoník práce a konkrétně se jedná o následující paragrafy:

§ 42 Pracovní cesta
(1) Pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal.
(2) Vysílá-li zaměstnavatel zaměstnance na pracovní cestu k plnění svých úkolů do jiné organizační složky (k jinému zaměstnavateli), může pověřit jiného vedoucího zaměstnance (jiného zaměstnavatele), aby zaměstnanci dával pokyny k práci, popřípadě jeho práci organizoval, řídil a kontroloval; v pověření je třeba vymezit jeho rozsah. S pověřením podle věty první musí být zaměstnanec seznámen. Vedoucí zaměstnanci jiného zaměstnavatele však nemohou vůči zaměstnanci jménem vysílajícího zaměstnavatele právně jednat.

§ 154
Zahraniční pracovní cestou se rozumí cesta konaná mimo území České republiky. Dobou rozhodnou pro vznik práva zaměstnance na náhradu cestovních výdajů v cizí měně je doba přechodu státní hranice České republiky, kterou oznámí zaměstnanec zaměstnavateli, nebo doba odletu z České republiky a příletu do České republiky při letecké přepravě.

§ 156 Druhy cestovních náhrad
(1) Zaměstnavatel uvedený v této hlavě je povinen za podmínek stanovených v této hlavě poskytnout zaměstnanci při pracovní cestě náhradu
a) jízdních výdajů,
b) jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny,
c) výdajů za ubytování,
d) zvýšených stravovacích výdajů (dále jen "stravné"),
e) nutných vedlejších výdajů.

Náhrada jízdních výdajů § 158
(1) Nebyla-li výše sazby základní náhrady sjednána nebo určena zaměstnavatelem před vysláním zaměstnance na pracovní cestu, přísluší zaměstnanci sazba základní náhrady podle § 157 odst. 4 a 5.
(2) Náhradu za spotřebovanou pohonnou hmotu určí zaměstnavatel násobkem ceny pohonné hmoty a množství spotřebované pohonné hmoty.
(3) Cenu pohonné hmoty prokazuje zaměstnanec dokladem o nákupu, ze kterého je patrná souvislost s pracovní cestou. Prokazuje-li zaměstnanec cenu pohonné hmoty více doklady o jejím nákupu, ze kterých je patrná souvislost s pracovní cestou, vypočítá se cena pohonné hmoty pro určení výše náhrady aritmetickým průměrem zaměstnancem prokázaných cen. Jestliže zaměstnanec hodnověrným způsobem cenu pohonné hmoty zaměstnavateli neprokáže, použije zaměstnavatel pro určení výše náhrady průměrnou cenu příslušné pohonné hmoty stanovenou prováděcím právním předpisem vydaným podle § 189.

§ 159
(1) Náhrada jízdních výdajů za použití místní hromadné dopravy v souladu s určenými podmínkami pracovní cesty přísluší zaměstnanci v prokázané výši; tato náhrada náleží zaměstnanci i vedle náhrad podle § 157 odst. 1 až 3.
(2) Při poskytnutí náhrady jízdních výdajů za použití místní hromadné dopravy při pracovních cestách v obci, ve které má zaměstnanec sjednáno místo výkonu práce, zaměstnavatel poskytne tuto náhradu ve výši odpovídající ceně jízdného platné v době konání pracovní cesty, aniž by zaměstnanec musel jízdní výdaje prokazovat. Náhrada jízdních výdajů zaměstnanci nepřísluší, pokud zaměstnavatel zajistí zaměstnanci použití místní hromadné dopravy způsobem, na který zaměstnanec finančně nepřispívá.

§ 160
Za použití dopravního prostředku po ukončení předem dohodnutého přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance, po kterém již nenásleduje výkon práce, je povinen zaměstnavatel uhradit zaměstnanci náhradu jízdních výdajů pouze do výše, která by náležela zaměstnanci v případě, že by k přerušení pracovní cesty nedošlo. Obdobně se postupuje při předem dohodnutém přerušení pracovní cesty z důvodu na straně zaměstnance před výkonem práce.

§ 161 Náhrada jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny
(1) Trvá-li pracovní cesta déle než 7 kalendářních dnů, přísluší zaměstnanci náhrada jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny do jeho bydliště nebo do jiného předem dohodnutého místa pobytu člena rodiny a zpět ve výši a za shodných podmínek jako v § 157 až 160 s tím, že zaměstnavatel poskytne zaměstnanci náhradu jízdních výdajů nejvýše v částce odpovídající jízdním výdajům do místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště anebo bydliště na území České republiky. Za limitující se přitom považuje částka, která je pro zaměstnance nejvýhodnější.

§ 162 Náhrada výdajů za ubytování
(1) Zaměstnanci přísluší náhrada výdajů za ubytování, které vynaložil v souladu s podmínkami pracovní cesty, a to ve výši, kterou zaměstnavateli prokáže. Po dobu návštěvy člena rodiny hradí zaměstnavatel zaměstnanci prokázané výdaje za ubytování pouze v případě, že si je musel zaměstnanec vzhledem k podmínkám pracovní cesty nebo ubytovacích služeb zachovat.

§ 163 Stravné
(1) Za každý kalendářní den pracovní cesty přísluší zaměstnanci stravné nejméně ve výši
a) 70 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
b) 106 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
c) 166 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
(2) Bylo-li zaměstnanci během pracovní cesty poskytnuto jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které zaměstnanec finančně nepřispívá (dále jen „bezplatné jídlo“), přísluší zaměstnanci stravné snížené za každé bezplatné jídlo až o hodnotu
a) 70 % stravného, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
b) 35 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
c) 25 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
(3) Nesjedná-li zaměstnavatel nebo neurčí před vysláním zaměstnance na pracovní cestu vyšší stravné, než je stanovené v odstavci 1, přísluší zaměstnanci stravné podle odstavce 1. Nesjedná-li zaměstnavatel nebo neurčí před vysláním zaměstnance nižší hodnotu snížení stravného, přísluší zaměstnanci stravné snížené o nejvyšší hodnotu stanovenou v odstavci 2.

§ 164 Náhrada nutných vedlejších výdajů
Zaměstnanci přísluší náhrada nutných vedlejších výdajů, které mu vzniknou v přímé souvislosti s pracovní cestou, a to ve výši, kterou zaměstnavateli prokáže. Nemůže-li zaměstnanec výši výdajů prokázat, přísluší mu náhrada odpovídající ceně věcí a služeb obvyklé v době a místě konání pracovní cesty.