Státní ingerence

Dozvíte se, co to jsou státní ingerence (zásahy), jaké jsou jejich funkce, jak se projevují a jak přesně ovlivňují náš život. Čtěte dále.

Jaké jsou důsledky konkrétních státních zásahů a jdou skutečně státní zásahy a blahobyt společnosti ruku v ruce?

Státní zásahy jsou velmi často citovaným a diskutovaným pojmem. Setkáváme se s ním na celém světě, v různých ekonomikách a také v různých politických zřízeních.

Stát naplňuje svou funkci prostřednictvím hospodářské politiky. Jedná se o souhrn cílů, nástrojů a opatření státu v rámci jeho hospodaření (týká se zejména rozpočtů). Působí v oblasti státní správy (školství, soudnictví aj.), ekologie atd. V rámci cílů hospodářské politiky stát teoreticky podporuje stabilní rozvoj hospodářství.

Státními zásahy se snaží stát regulovat nedokonalost tržního mechanismu (o tom, že trhy jsou nedokonalé, není pochyb). Různé ekonomické teorie se mezi sebou liší v názoru na to, zda jsou státní zásahy nutné, nebo ne.

Sociálně tržní ekonomika zastává názor, že tyto zásahy jsou nezbytné. Naopak čistě tržní ekonomika považuje státní zásahy za destabilizující a připouští v úvahu jen minimální zásahy. Smíšená tržní ekonomika, která existuje v současné době nejčastěji, vyžaduje státní zásahy prostřednictvím monetární (peněžní a úvěrové), fiskální (státní rozpočet) a důchodové politiky (příjmy).

Státní zásahy ve své teorii podporuje jeden z nejznámějších ekonomů John Maynard Keynes, který zdůraznil plnou zaměstnanost a zásahy státu do ekonomiky. Stát podle něj musí zasahovat zejména do oblasti peněžní politiky (výší úroku) a musí ochraňovat vlastní obchod (nezbytnost cla). Dále má stát zadávat zakázky soukromým podnikatelům (stavba silnic, výstavba měst atd.). Jeho teorie vychází z předpokladu, že pro plné využívání ekonomických zdrojů jsou nezbytné státní zásahy.

Státy blahobytu lze spojovat výhradně se zeměmi s demokratickými institucemi a ekonomikami fungujícími na tržních principech, jelikož existuje úzká vazba mezi angažovaností státu v podobě veřejných výdajů, které vynakládá na dosahování sociální soudržnosti a sociálním smíru, a výstupem v podobě životné úrovně, která danou zemi řadí do vyspělého ekonomického světa.

Na druhé straně řeky stojí monetarismus, který odmítá stání zásahy do ekonomiky a zdůrazňuje mechanismus trhu. Podle této teorie je podstatou peněžního trhu rovnováha na trhu. Do fungování ekonomiky má podle jednoho z autorů této teorie (pana Miltona Friedmana) stát zasahovat pouze v oblasti peněžní politiky. Za hlavní zdroj nerovnováhy a poklesu efektivnosti ekonomiky se považují zejména státní zásahy.

Ekonomie nabídky je další z protipólů Keynesovy ekonomie poptávky. Vychází z chování jednotlivých osob a podniků, kteří reagují na ekonomické podněty, tedy podněty k práci a investicím. Na základě podnětů se vytvářejí vstupy (výroba, nabídka), které pak vytváří výstupy (poptávka). Z toho důvodu by se tedy snížit daně a tím stimulovat investované a snižovat státní zásahy a podporovat iniciativy soukromého sektoru.

Nezaměstnanost znamená ztrátu statků a služeb, které by potenciálně mohly být nezaměstnanými vytvořeny. Součástí této ztráty jsou také zvyšující se sociální dávky v nezaměstnanosti, kterými je neúměrně zatěžován státní rozpočet. Na obyvatelé působí sociální důsledky nezaměstnanosti, jako je např. pokles jejich životní úrovně, zvyšující se zdravotní problémy, zhoršení kvalifikace atd.

Státní zásahy se koncentrují především do oblasti tzv. nedobrovolné nezaměstnanosti a to ve strukturální a cyklické nezaměstnanosti. V případě státních zásahů může totiž docházet ke změnám celých odvětví národního hospodářství a následně také ke zrušení řady pracovních míst. Tím se ale vytváří strukturální nezaměstnanost, která může být odstraněna např. rekvalifikací pracovníků.

Cyklická nezaměstnanost se odvíjí dle vztahu mezi skutečným a potencionálním hrubým domácím produktem. Na jeho výši mají vliv nejrůznější opatření státu a jeho státní zásahy.

Inflace znamená zvyšování celkové hladiny cen všech statků a služeb v průběhu určitého časového období (zpravidla jednoho roku). Významně se podílí na celkové ekonomické nestabilitě, zvyšuje míru nejistoty o vývoj ekonomických veličin a snižuje kupní silu peněz, kde působí jako skryté zdanění. Celková hladina inflace je průměrná úroveň nárůstu cen. Vysokou mírou inflace jsou znehodnocovány úspory, zhoršuje se schopnost peněz plnit funkci měřitele hodnot, jsou zvýhodňováni dlužníci a znevýhodňování věřitelé atd.

Vytváří základní právní rámec, v rámci nějž dochází k ekonomickým činnostem a který upravuje práva a povinnosti všech subjektů, fyzických i právnických osob, jakož i státu samotného. Mezi hlavní principy patří např. ochrana a vymezení vlastnických práv, dodržování smluv, definování práv spotřebitelů, ochrana konkurence apod.

Reguluje ekonomické činnosti, jelikož stát má významný vliv na produkční i spotřební chování soukromých subjektů. Administrativními ale také ekonomickými nástroji se snaží měnit jejich chování v zájmu dosažení nejrůznějších cílů, např. ochrany životního prostředí, vyšší bezpečnosti, zlepšení postavení některých sociálních či zájmových skupin, posílení konkurenceschopnosti atd.

Typické administrativní nástroje jsou zákazy (zákaz používání freonů), příkazy (povinnost zaměstnávat osoby se sníženou pracovní schopností), případně administrativní stanovování cen – garantované minimální (např. práce, zemědělská produkce) či maximální (bydlení, energie).

Současné vyspělé státy vytvořily značné množství specializovaných regulačních institucí, které se typicky uplatňují na finančních trzích, v sektoru bankovnictví, pojišťovnictví, energetice a telekomunikacích.

Přímá výroba statků a služeb, kde stát je zaměstnavatelem pracovní síly, vlastníkem výrobních prostředků i manažerem. Struktura a rozsah státní produkce se mohou v různých zemích výrazně lišit, stejně tak jako počty pracovníků zaměstnaných státem. Zpravidla se s přímou produkcí setkáváme v odvětvích, jako je pošta či telekomunikace.

Dotování soukromých výrobců - způsobů a důvodů dotování soukromé produkce existuje mnoho. Typickými sektory, kde se uplatňují přímé dotace, jsou zemědělství (např. v ČR tzv. Program na rozvoj venkova), případně ekologie (dotování cen energie vyrobené z některých obnovitelných zdrojů). Tato forma státních zásahů je extrémně diskutabilní. Není divu, že má své přesvědčené zastánce i skalní odpůrce.

Další formou dotování soukromých výrobců je také poskytování půjček s nízkou úrokovou sazbou kvazistátními agenturami (např. Konsolidační banka) nebo také přebírání garancí za úvěry poskytované soukromými bankami.

Stát je významným zákazníkem (nákup zboží a služeb). Nakoupené statky a služby používá buď při poskytování veřejných služeb, které poskytuje bezúplatně občanům, případně je distribuuje přímo (zdravotní péče). Alternativní formou zajišťování zboží či služeb může být také systém poukázek.

Mezi základní funkce státu se řadí také tzv. redistribuce, tj. přerozdělování příjmů a kompenzování „sociální slepoty“ trhů. Děje se tak prostřednictvím dvou hlavních skupin nástrojů, kterými jsou transferů a daňová politika. Transfery představují jednostranné peněžní toky (jako jsou důchody, sociální dávky).

Jak můžete vidět z tohoto (stále ještě neúplného) přehledu, státní ingerence je velmi komplexní a je snadné utvořit si na ní odlišný názor než někdo druhý. Pokud máte nějakou zajímavou poznámku, kterou byste náš článek rádi rozšířili, nebo vás napadá něco k diskuzi, určitě se s námi podělte o svou myšlenku v komentářích .